Twitter Facebook Youtube Subscribe
Domů » Náboženství » Rituální porážka

Rituální porážka

Autor doktor Samuel Abramson

Kimron Veterinary Institute, State of Israel

samuel.abramson@mail.huji.ac.il

Problém rituální porážky, kterou provádějí Židé a s o něco méně přísnými pravidly i muslimové, se dostala do středu pozornosti, upoutaly na ni otázky kolem islámu a skutečnost, že způsob provedení se zdál býti krutým vůči zvířatům. Doktor Abramson ve svém pojednání, které nazval „MOHOU MÍT STAROVĚKÁ PRAVIDLA KOŠER ETICKÉ OPODSTATNĚNÍ I V NAŠEM TISÍCILETÍ?“, popisuje obecné košer předpisy z veterinárního odborného hlediska, věnuje se i problému zdánlivé krutosti a na základě vědeckých poznatků konstatuje, jako i další odborníci v oboru, že i když pohled na tento způsob porážky je krutý, zvíře okamžitě přestane cokoliv cítit, na rozdíl od běžného způsobu porážky, kdy je zvíře utlumeno, jeho smrt je tak lehčí na pohled, ale zvíře během ní utrpení cítí. Podívejme se tedy na celý problém očima dnešní vědy slovy autora.

MOHOU MÍT STAROVĚKÁ PRAVIDLA KOŠER ETICKÉ OPODSTATNĚNÍ I V NAŠEM TISÍCILETÍ?

Úvod do problematiky

Starověké civilizace představují i v současné době cosi tajuplného, zajímavého a bezesporu obdivuhodného. Dodnes si vědci lámou hlavu nad genialitou staveb egyptských pyramid, babylonských zikkuratů anebo čínské zdi. Již staří Řekové znali princip parního stroje a rozum zůstává stát i nad znalostmi matematiky a astronomie starých Sumerů a Mayů. I přesto, že tyto mocné společnosti tehdejšímu světu vládly po tisíce let, do dnešní doby se po nich dochovaly pouze archeologické vykopávky, o jejichž původu a smyslu vědci jen spekulují. Za jedinou civilizaci, která se z dob starověku do dnešních dnů zachovala živá, je bezesporu považována civilizace židovská. Původ Židů spadá do doby přibližně před 3 500 lety v oblasti dnešního Blízkého východu. V dnešní době tato komunita představuje jen 0,3 % světové populace a do současnosti si zachovává mnohé ze svých starověkých zvyků a rituálů určujících její specifickou identitu. Mezi ně můžeme považovat zejména zásady košeru, to jest způsoby židovské dietetiky a stravování, s nímž je spojen i způsob usmrcování zvířat zvláštním způsobem porážky, takzvanou šechitou. Podle biblické historie, jak ji judaismus interpretuje v mystické knize Zohar, v období „od Geneze“ – Stvoření světa – do tzv. Velké potopy světa se lidé stravovali vegetariánsky1 a zvířata se porážela výhradně za účelem obětních rituálů. Biblickou potopu světa je možné bez nadsázky považovat za největší katastrofu naší planety, kterou již vznikající lidská civilizace mohla zaznamenat do svých bájí a mýtů, jako je tomu v Eposu o Gilgamešovi, biblické knize Genesis či v řecké mytologii. Ať již ona katastrofa vypadala jakkoliv a bez ohledu na to, čím byla vlastně způsobena, je zcela pravděpodobné, že jejím následkem došlo k drastickým klimatickým a ekologickým změnám, které vedly k náhlému snížení nutriční hodnoty vegetace. Lidstvo si tak bylo nuceno životu důležité živiny jako tuk a bílkoviny doplňovat rovněž potravou živočišného původu, a to vedlo k postupnému ochočování divokých zvířat, které dospělo až k vlastnímu zdomácnění neboli domestikaci. Živočišná strava je nedílnou součástí jídelníčku lidstva, ale než se chutný stejk dostane na talíř prostřeného stolu, musí mu předcházet usmrcení zvířete, jehož způsob se mezi různými etnickými či náboženskými skupinami liší.

Cílem předložené studie je seznámit širší odbornou veřejnost se způsobem porážení zvířat a s košer stravováním u židovského národa, jež byly kvůli lidské neznalosti či zlobě často zavrhovány a démonizovány. Stojí za připomenutí, že současné vědecké studie potvrzují, že za řadou tzv. náboženských zvyků v judaismu se skrývá hluboká moudrost, jež má mnohé zdravotní a hygienické aspekty.

Šechita a její zásady

Starověký biblický termín „košer“ v hebrejštině znamená „způsobilý“ (anglicky fit). Aby maso mohlo být uznáno jako košer, musí pocházet ze zvířat povolených Tórou,2 jež jsou poražena po košer způsobu šechitou, a musí následně projít určitými kuchyňskými úpravami, jako jsou žilkování, máčení a solení. Metoda šechity spočívá v jednoduchém a rychlém podříznutí krku několika rychlými pohyby speciálním a velmi ostrým nožem, a to zásadně neomráčeného zvířete.3 Při tomto způsobu porážky se přetnou měkké tkáně pod krční páteří a oddělí se trachea, jícen, dva bloudivé nervy, hrdelní tepny a krční žíly a hlavní cévy zásobující hlavu a mozek. Po řezu nastává okamžitá akutní anemie mozku a zvíře upadne do dokonalého bezvědomí. Při vlastní porážce musí být striktně dodržena pravidla předepisující druh nože a kvality jeho ostří a pět zásad týkajících se směru a situování vlastního řezu.3 Dodržováním těchto pravidel jsou zvířata ušetřena bolesti, jelikož tato metoda splňuje klasické pravidlo chirurgie: „Cito, tuto et jucundo“ – rychle, s jistotou a s minimálním utrpením, které se přímo shoduje s přikázáním formulovaným v Talmudu, traktát Pesachim, 49b. Rychlé a úplné vykrvení vykrvácení má zároveň význam i z hygienického hlediska, a to s ohledem na uchovatelnost, respektive skladovatelnost masa.4 Moderní výklady podložené vědeckými poznatky poukazují na to, že zvířata poražená tímto způsobem trpí ve srovnání s ostatními druhy porážky nejmenším stresem. Skot je obvykle málo citlivý na bolest a ve srovnaní s prasaty a koňmi demonstruje svou reakci na ni jen slabě a nezřetelně.5, 6

Znaky košer u savců

Hlavní morfologické znaky košer zvířat jsou popsány ve Třetí knize Mojžíšově, kapitole 11. U savců jsou to zejména kombinovaný žaludek složený z předžaludku (bachor, čepec, kniha) a vlastního žaludku (slez), který je typický pro přežvýkavce. Dále tito savci musí mít tzv. rozštěpené kopyto – paznehty. Pokud jeden z těchto znaků chybí, zvíře je považováno za nekošer. Do kategorie košer je zahrnut především skot (včetně telat, ačkoliv jsou v době mléčné výživy nepřežvýkavá) a dále ovce, kozy a jelenovití. Mezi košer savce morfologicky patří také žirafa, ale do tradičního židovského jídelníčku nebyla zařazena, zřejmě kvůli své velikosti a divokému temperamentu, jež by mohly prodloužit její předporážkovou přípravu, jako například složité odchycení a uchopení, a tím ji nežádoucím způsobem stresovat. V poslední době se v Izraeli zkouší využívat žirafí mléko jako alternativní košer mléčný nápoj pro obyvatele trpící alergiemi na mléko kravské. Velbloud je sice přežvýkavec, ale není sudokopytník, tudíž jeho maso a mléko košer není.

Proč se u Židů stalo prase symbolem duchovní nečistoty?

Prase sice má košerem požadované rozeklané paznehty neboli spárky, ale není přežvýkavé a již od dob starověkého Egypta je považováno za symbol „nečistého zvířete“, a to jak v židovství, tak později také v islámu. Talmudický traktát Chulin dokonce tvrdí, že vepřové maso je chuťově nejvíce podobné lidskému. To zřejmě v naší osvícené kultuře těžko posoudíme, avšak je pozoruhodné, že některé orgány jako srdce, plíce, žaludek a také látkovou výměnu – metabolismus včetně chemické stavby hormonu inzulin – mají prase a člověk velmi podobné, čehož současná medicína dokáže využít k možným transplantacím. Halacha, neboli kodex zákonů judaismu, Židům striktně zakazuje se prasat dokonce i dotýkat a rovněž je chovat, byť za účelem prodeje masa jinověrcům, a to z důvodu tzv. duchovní nečistoty. Vnucuje se logické otázky: „Proč Halacha dovoluje chov a manipulaci s ostatními zvířaty, jako je kůň, osel, eventuelně pes a kočka, ačkoliv nemají ani jeden z košer znaků? A přestože má prase svým rozpůleným kopytem alespoň jeden znak košer zvířete, proč je jakákoliv manipulace s ním striktně zakázána?“ Jako jediné vědecky správné vysvětlení tohoto náboženského příkazu se jeví to, že až do 17. století, kdy holandský obchodník a vědec Anton van Leeuwenhoek objevil mikroskop a následně i existenci mikrobu, byly všechny pro člověka neviditelné škodlivé vlivy označovány za tzv. „duchovně nečisté“. Prase svou biologií představuje mixující organismus různá onemocnění Prase svou biologickou stavbou představuje ideální organismus, v němž se dobře daří různým onemocněním. To znamená, že dokáže absorbovat virová onemocnění jiných zvířat, aniž by samo onemocnělo. Těm pak ve svém těle dokáže pozměnit genetickou informaci tak, že původní nemoc specifická jen pro určitý živočišný druh může být následně infekční i pro člověka. Takto nedávno vznikla světová epidemie známá jako ptačí chřipka H5N1, v níž se prasata stala prostředníkem virové nákazy původně specifické jen pro drůbež. Podle tvrzení řady lékařů-epidemiologů není obecná chřipková infekce původním onemocněním člověka. Předpokládá se, že chřipka byla do lidské populace trvale zavlečena v 9.–7. tisíciletí o. l. domestikací prasete. Jedním z důkazů je, že dokud „bílý člověk“ nezačal kolonizovat Nový svět, neznali američtí Indiáni chřipkové onemocnění. Indiáni se po celou svou samostatnou historii výhradně živili lovem bizonů, nesoucích „košer“ znaky savců, a prasata nikdy nezdomácňovali ani nekonzumovali. Ta ostatně byla na americký kontinent dopravena až Evropany v 15. století.

Nový znak košeru objeven

Pokud si však otevřeme učebnici veterinární anatomie, objevíme, že košer savci mají ještě jeden sekundární anatomický znak, který je odlišuje od nekošer zvířat – odlišné vaskulární (cévní) zásobení mozku, centra nervové soustavy a také vjemu bolesti. V mozkovém kmeni se nachází vaskulární centrum, které je u člověka známé pod pojmem Willisův okruh a u zvířat jako Rete mirabile (RM), mající za úkol distribuci krve do mozkové tkáně a korekce náhlých změn tlaku krve v případě nedostatečnosti některé ze zásobujících arterií anebo při sklonění hlavy, dokonce i v tak extrémních případech jako u žirafy. RM je přímo zásobeno společnými krkavicemi, které se různě větví. Jednou z cévních větví je vertebrální arterie, která u zvířat i člověka slouží jako důležitý „obchvatový“ krevní přívod do mozkové RM. U přežvýkavců (tj. košer savců) se vertebrální arterie v oblasti prvního obratle spojuje zpět se společnou krkavicí. Je to kritické místo. V případě jejího přetnutí, v průběhu šechity, je tak mozek absolutně odpojen od krevního zásobení a RM již není ani krátkodobě schopno náhlý pokles tlaku korigovat. Takto je zajištěna okamžitá ztráta vědomí zvířete, která může být ekvivalentem umrtvení před porážkou.7

Znaky košer ptáků

Biblická Třetí kniha Mojžíšova, kapitola 11, striktně zakazuje požívání dravých ptáků, což může vést k omylu, že ostatní ptáci jsou ke konzumaci povoleni.8 Není tomu tak. Tóra totiž dále specifikuje, že pták, který není dravec, je podle židovského zákona povolen jen tehdy, jestliže má samostatný dráp (lichý počet prstů), vole a žaludek, který může být sloupnut – tedy že má svalnatý žaludek. Talmud, traktát Chulin 62b, připouští konzumovat jen ty druhy ptáků, které jsou tradičně povoleny již od dob Mojžíšových, tj. slepice, kachny, husy, křepelky a holuby. Dále jsou vyjmenováni ptáci, kteří nesmějí být konzumováni, tedy samozřejmě dravci a sovy, dále čáp, vrána a racek. Pštros africký je dvouprstý, a tedy nekošer. Pštros nandu je sice tříprstý, ale ani ten není povolen, jelikož jej Mojžíš v době přijetí židovského zákona na hoře Sinaj neznal. Jistým paradoxem je však konzumace krocana, který byl z amerického kontinentu do „Starého světa“ přivezen až koncem 15. století Kryštofem Kolumbem, a židovský zákonodárce Mojžíš tedy o jeho existenci bezpochyby neměl ani ponětí. Krocan na jednu stranu vlastní pro drůbež typické košer znaky, avšak na stranu druhou byl zpočátku pro své chování a sklony ke kanibalismu ortodoxními Židy někdy označován za „dravého“. Dnes patří tento druh masa v židovské komunitě k nejoblíbenějším. Proč tady krocan získal statut košer a pštros nandu nikoliv? Vysvětlení najdeme opět v tradičním židovském pohledu na porážku zvířat. Zvíře nesmí být uloveno, tedy ani zastřeleno či usmrceno, ještě před podříznutím. Krocan není velké zvíře a před vlastní šechitou je možno ještě zvládnout jeho fixaci, ačkoliv, pokud váží nad patnáct kilogramů, je jeho uchopení i za pomoci několika rabínových pomocníků někdy na samé hranici možností. Ale fixovat pštrosa nandu či jakékoliv volně žijící ptáky bez toho, aby se sama poranila a nestresovala, je téměř nemyslitelné. A to je z pohledu židovské tradice nepřípustné.

Znaky košer ryb a ostatních druhů

Mezi poživatelné ryby jsou zařazeny jen ty druhy, které mají ploutve a šupiny viditelné pouhým okem. Ryby jako sumec a úhoř či mořské plody si tedy musí pravověrná židovská komunita ve svém jídelníčku odpustit. Ostatně dodnes se vede spor mezi rabínskými autoritami, zda jeseter a jeho kaviár patří kvůli svým drobným a k tělu přilehlým šupinám mezi košer ryby. Košer mohou být na rozdíl od ptáků i ryby dravé, ale k usmrcení ryb nejsou vyžadována stejná pravidla porážky jako u teplokrevných druhů. Z obrovské skupiny bezpáteřních živočichů jsou povoleny jen některé druhy kobylek, ale ty v současné době v tradičním jídelníčku chybí.

Pravidla pro přípravu zvířete před porážkou

Veškerá zvířata určená k porážce musí být čistá fyzicky i duševně, tj. klidná a nestresovaná špatným zacházením. Dozor nad správným zacházením se zvířaty a výběr zvířat k porážce je v plné pravomoci rabína, který může vyřadit i zvířata s jakýmikoliv vadami nebo vnějším poraněním. Nejsou připuštěna ani ta zvířata, která na jatka byla přivezena neodpovídajícím způsobem, jaký může být například předimenzování brojlerů v přepravkách či hrubé zacházení při nakládání a vykládání zvířat aj. Tato zvířata jsou pak buď vyřazena z procesu běžné porážky, a pokud je zacházení v rozporu se státními veterinárními předpisy, končí jako surovina pro výrobu krmných směsí. Pokud s legislativou v rozporu nejsou, jsou sice k porážce připuštěna, ale jsou určena pro nežidovskou komunitu. Čím je příprava zvířete před porážkou kratší, tím má zvíře kratší čas k tomu, aby si uvědomilo přicházející smrt, a tím se jeho utrpení minimalizuje.

Princip košer porážek

Vlastní usmrcení zvířete pouhým vykrvením vykrvácením se koná bez předchozího omráčení pomocí dvou souvislých řezů speciálním nožem s velmi ostrým břitem – pro skot až 70 cm a pro drůbež 15 cm dlouhým. Speciálně k tomu určený nůž musí mít širokou čepel, nesmí mít špičaté zakončení a před použitím je rabínem ozkoušena jeho ostrost přejetím po nehtu. Je obecně známo, že zranění ostrým nožem je prakticky bezbolestné, díky jeho čistému řezu. Vlastní řez musí být nepřerušovaný, bez jakéhokoliv náznaku seknutí či bodnutí. I malá nedokonalost v provedení řezu je posuzována jako porušení postupu a maso je pak označeno jako trefa – nezpůsobilé. Správně vedený řez přetne měkké struktury tkání pod krční páteří, jako jsou trachea, jícen, hrdelní tepny, žíly a nervy. Nůž se však nesmí dotknout obratlů. Po přetnutí hlavních cév zásobujících hlavu nastává prudký pokles tlaku krve v mozku a zvíře upadne do bezvědomí. toto je už řečeno výše Smrt je konstatována až po vykrvení vykrvácení a vymizení nepodmíněných reflexů. Příznivci šechity tvrdí, že když se vykonává při úplném vědomí zvířete, je tato metoda minimálně bolestivá, protože zvíře je „mrtvé dříve, než ucítí bolest“. Odpůrci však tvrdí pravý opak. Vědecké výzkumy popisují, že zvíře ztrácí vědomí obvykle do deseti sekund a smrt konstatují shodně se všemi, tedy po vymizení nepodmíněných reflexů.

Proč není krev košer?

Krev pro řadu lidí i národů ve své podstatě skrývá něco tajemného, co se nedá racionálně vysvětlit. Spolu s krví odtéká z těla celý život. Dokonalost vykrvení masa, je pro židovskou komunitu důležitým parametrem pro uznání jeho způsobilosti k požití. Židovský zákon Izraelitům striktně zakazuje konzumaci krve, jelikož krev prostupuje celé tělo organismu podobně jako duše. Talmud praví, že krev má být co nejdříve vylita na zem a „pohřbena“ – přikryta hlínou nebo prachem, jelikož její požití činí člověka agresivním. Pozoruhodná jsou výpovědi a svědectví židovských souvěrců, kteří na vlastní oči viděli, jak v koncentračních táborech za druhé světové války nacisté své psy napájeli krví, aby tak u nich zvýšili jejich agresivitu vůči vězňům. Přírodní národy v Africe a Amazonii si před lovem a válkou pomazávají svá těla krví, aby si tak dodali „odvahu“, respektive bojovou agresivitu. Na moderních košer jatkách se krev zachytává do nádob plněných hlínou a pilinami k likvidaci kompostováním. Zákaz požívání krve měl v dobách starověku jistě význam z hlediska duchovního, v dnešní době také našel své opodstatnění ve zdravotních a hygienických zásadách. Tak například s propuknutím nemoci zvané „nemoc šílených krav“ – před dvaceti lety v Evropě – bylo striktně zakázáno používání krve a krevních derivátů v potravinářském průmyslu, neboť krev byla rozpoznána jako významný přenašeč této nemoci. Krev v mase podléhá zkáze nejdříve. Je tudíž nesporné, že jednou z nejlepších metod porážky je šechita, neboť umožňuje nejenom rychlé, ale především maximální vykrvení zvířete.

Halacha a předporážkové omračování

Naskýtá se otázka, proč se tradice nemůže přizpůsobit světovému trendu a zvířata před usmrcením omračovat, což je k nim údajně šetrnější? Židovská náboženská legislativa předpokládá, že zvířata musejí přicházet na porážku při plném vědomí, v normálním přirozeném stavu a bez narušení vnějšími zásahy. Aby bylo maso uznáno jako košer, musejí být zvířata před smrtí dostatečně „při životě“. Tento princip v židovské komunitě po staletí vylučoval konzumaci nemocných, unavených či zraněných zvířat, a do jídelníčku se tudíž dostala jen zdravá a vitální zvířata. Pro zodpovědného rabína je zvíře omráčené před smrtí na porážce posuzováno stejně jako zvíře zraněné, nemocné či uhynulé. Omračování způsobené mechanicky, elektrickým proudem anebo oxidem uhličitým je rabíny jednoznačně vykládáno jako vnější zásah před smrtí. Můžeme bez výhrad konstatovat, že fyzické a anatomické účinky omračování jsou humánní a z hlediska veterinární péče bezproblémové? Mají takto omráčená zvířata potřebný stupeň životnosti? Jsou všechny orgány oproti normálnímu stavu nenarušeny a nepoškozeny? Na tuto otázku nelze jednoznačně odpovědět, jelikož zvíře nedokáže sdělit své pocity tak jako člověk. Proto židovská náboženská legislativa – halacha – požaduje, aby byla zvířata porážena při absolutním vědomí, v normálním přirozeném stavu a bez jakéhokoliv narušení vnějším zásahem.

Opracování košer masa po porážce

Židovské náboženské inspekci se říká bedika. Jedná se o starobylou obdobu veterinární prohlídky vykonávanou již před třemi a půl tisíci lety. Velká pozornost je při bedice věnována anatomickým změnám a nepravidelnostem vnitřních jinak nezměněných a z hygienického hlediska zdravých orgánů. Rabín je povinen po porážce důkladně prohlédnout především plíce, což talmudický traktát Chulin vysvětluje tak, že plíce fungují jako „chladič srdce“, které pracuje bez ustání po celý život. Změny na plicích jsou z pohledu rabínů považovány za „letokruhy“ organismu, kde jsou zaznamenány nemoci, kterými jedinec během života prošel. V případě, že se u nich objeví jakákoliv patologická odchylka, která může snížit jejich kapacitu, je celé zvíře prohlášeno za trefa. Význam bediky je spolu s vyhodnocením celkového zdravotního stavu zvířete pro rozhodnutí k označení košer zásadní. Samozřejmě, že je vázán také na výkon státního veterinárního dozoru a vědecky podloženého rozhodnutí veterinární prohlídky státního veterinárního lékaře. Maso určené k obchodní distribuci jako košer splňuje požadavky státního i duchovního dozoru. Bezprostředně po poražení zvířete však maso označené košer ještě není vhodné ke spotřebě a musí následovat jeho další úprava. Židé například nekonzumují lůj (zvaný chelev), který proto musí být z masa pomocí žilkování (nykur) maximálně odstraněn vyškolenými kuchaři a řezníky. Veškerý lůj od bránice směrem k zadním partiím je považován za nekošerný chelev, zatímco tuk z osrdečníku je košer. Lůj byl součástí obětních liturgií a zároveň se používal při svícení v Jeruzalémském chrámu. Vědecké vysvětlení tohoto pravidla se jeví to, že lůj je jakýmsi vnitřním „výpotem“ organismu. Jedovaté látky, jako jsou například těžké kovy, zbytky antibiotik a léků, které organismus nedokázal metabolizovat a odstranit výkaly, močí anebo potem, jednoduše zakonzervovává v těle, v loji. Pokud maso nebylo dokonale vyžilkováno bezprostředně při svém zpracování, musí je židovská hospodyně dokončit: naporcované maso na půl hodiny namočit ve vodě a poté jej na jednu hodinu posolit hrubou solí a nechat odkapat. Sůl svou vysokou hydroskopickou schopností „vytahuje“ ze svalové tkáně vodu a samozřejmě i zbylou krev. Vysolení zároveň zvyšuje trvanlivost masa, jelikož ničí hnilobné bakterie přichycené k povrchu svalové tkáně. Po hodině je maso důkladně opláchnuto, nechá se oschnout, a teprve pak je vhodné k další úpravě a konzumaci. Uložení a opracování masa v židovských domácnostech vyžaduje striktní oddělení od mléčných výrobků, včetně vymezení místa a používaných nádob a nástrojů.

Obhajoba šechity – historický kontext

Šechita jako metoda porážky bývá napadána určitými skupinami lidí, kteří ji prohlašují za nehumánní. Setrvávají na argumentech, které lze jen s obtížemi vyvrátit či potvrdit. Na jedné straně se často jedná o skutečné obavy poctivých ochránců zvířat, které lze věcnou argumentací založenou na vědeckých poznatcích vyvrátit. Na druhé straně se dosud často jedná o vysloveně protižidovské tendence, které mají k solidní argumentaci daleko. Nejčastější argumenty proti šechitě lze shrnout do tří bodů:

1. zvíře zůstává při vědomí, a tudíž cítí bolest dokonce i po podříznutí;

2. řez sám o sobě je bolestivý;

3. příprava na porážku včetně poražení zvířete na zem je krutá.

Na základě těchto argumentů byla začátkem 20. století vedena organizovaná kampaň s cílem šechitu zakázat. První zemí, která se o zákaz košer porážek postarala, bylo Švýcarsko, které však na druhou stranu tolerovalo dovoz košer masa z jiných zemí. S nástupem fašismu zákaz zavedlo i národněsocialistické Německo a s nástupem komunismu také Sovětský svaz. Řada židovských komunit v těchto zemích tak byla nucena přejít k vegetariánství a konzumaci ryb. Po celé dějiny křesťanské Evropy byl způsob košer stravování spojován s domnělými čarodějnými a démonickými praktikami Židů, jako například přiléváním krve křesťanských panen do macesů (tj. nekvašených chlebů konzumovaných o svátku Pesach), a v důsledku této pověry bylo vypáleno a povražděno nespočetné množství židovských komunit v Evropě. V českých dějinách za velkého odpůrce těchto konspiračních pomluv je bezesporu považován profesor Tomáš G. Masaryk, který byl z nezištných důvodů, ve jménu práva a spravedlnosti, ochoten obhajovat „Žida“ Leopolda Hilsnera ve vykonstruovaném procesu, který se do novodobých dějin v roce 1899 zapsal jako „hilsneriáda“. Hilsner byl obviněn z vraždy Anežky Hrůzové, dívky římskokatolického vyznání. Jelikož její mrtvé tělo bylo nalezeno nedaleko města Polné na Velikonoce, které toho roku připadaly na konec židovského svátku Pesach, vznikla domněnka, že se stala obětí údajné židovské rituální vraždy.

Má šechita své vědecké podložení, a má tedy být považována za humánní?

Termín humánní porážka představuje určitý paradox. Porážka nemůže být ze své podstaty humánní, i kdyby se použila sebelepší metoda. Je-li však konzumace masa pro člověka dosud všeobecně považována za nezbytnou, je na místě, aby byla porážka uskutečněna co nejlidštěji. Záznamy uskutečněné při porážkách na encefalografech naznačují, že zvíře ztrácí vědomí v několika sekundách po provedení řezu. To, že je srdce stále v činnosti, není argumentem ani pro jeden z táborů. Srdce přece pracuje i po správně vykonaném omráčení, či dokonce několik minut po jeho desekci, tj. vyjmutí z těla. Šechita je po staletí terčem kritiky nejenom ochránců zvířat. Jejich nejsilnějšími argumenty je to, že již příprava zvířete na porážku, jako jeho povalení, je krutá, že řez sám o sobě musí být bolestivý a zvíře při šechitě zůstává dlouho při vědomí, a proto musí cítit bolest i po ukončení vlastního řezu. Již od vzniku veterinárních věd se celé generace světových fyziologů a veterinárních lékařů o tyto argumenty přou – jedni je vyvracejí a druzí podkládají. První vědecká publikace obhajující šechitu byla publikována již roku 1894 německým fyziologem J. A. Dembem. Ke světově uznávaným odborníkům na problematiku košer porážek patří rabín dr. Israel Meir Levinger z Basileje anebo profesorka Templa Grandinová ze Státní univerzity Colorado. V Čechách se obhajobou košer porážek zabýval ve dvacátých letech minulého století dr. Solomon Lieben z Veterinárního ústavu pražské Německé univerzity, který vykonával pokusy s elektrickým proudem aplikovaným v malých dávkách, což postačovalo k povalení zvířete na zem a jeho omráčení, aniž by došlo k vážnějšímu poranění. Jakmile se metoda elektronarkózy stala známou, začali ji velice rychle používat na nežidovských jatkách, neboť objevili, že její aplikace představuje moderní způsob usmrcení. Avšak dalšími experimenty se prokázalo, že elektrické šoky způsobují organická poranění, která činí maso trefa (zakázané pro židovskou spotřebu). Tato poranění nebyla tak zjevná jako obvyklá poranění při ostatních metodách omráčení (rána kladivem či výstřel do hlavy, bodnutí do krku), jednalo se o zranění vnitřní jako roztržení kapilár v plicích, histologické změny nervového systému, poranění mozku a mozkových kapilár, fraktury obratlů. Rabínské autority tudíž metodu elektronarkózy pro šechitu nepřijaly. Někteří znalci sice prohlašovali, že poranění vyplývající z elektronarkózy by mohla být eliminována zdokonalením techniky a upravenými dávkami proudu, nicméně převládající názor většiny rabínů ve Spojených státech, v Evropě a Izraeli je ten, že pravidla šechity musí zůstat nezměněna a jakákoliv metoda omráčení před ní je nepřípustná. Nejnovější poznatky byly v roce 1993 publikovány autorem tohoto příspěvku jako diplomová práce12 a zároveň studijní materiál pro novelizaci zákona na ochranu zvířat České republiky. Autor se účastnil mezinárodních kongresů „Animal protection and welfare“ v letech 2002, 2003 a 2004 při Veterinární a farmakologické Univerzitě v Brně a ve svých pracích publikovaných v různých odborných bulletinech se snažil dokázat, že košer porážka nepřináší větší utrpení než obecně uznané způsoby porážky. Ve velké většině světa je však košer porážka nepřijatelná a pro odbornou i širokou veřejnost neakceptovatelná. Státní veterinární správa České republiky jasně uvádí povolené metody porážení a systémy omračování, kontroly a dozoru nad ním.8 Na druhé straně porážení bez omráčení je povolováno pouze výjimkami udělovanými obvykle přímo orgány ministerstva zemědělství na základě zákona o svobodě náboženského projevu.

Závěr

Šechita a košer příprava masa má svou tisíciletou tradici. Můžeme ji dnes odmítat, ale je také nutné se s ní seznámit a tolerovat ji u těch, kteří ji uplatňují. Přes dvě miliardy muslimů porážejí zvířata podle rituální porážky označené jako halal – podříznutím bez omráčení – a rovněž jako dvacet milionů Židů i oni vyžadují košer maso, tedy maso zvířat poražených podle pravidel šechity, tj. vykrvením bez omráčení.10 Jen ve Spojených státech se takto ročně porazí okolo deseti milionů kusů zvířat (ve více než devadesáti pěti procentech se jedná o drůbež). Označení potravin jako košer je ve Spojených státech dokonce legislativně chráněno. Ve Velké Británii je ročně poraženo náboženskými metodami (košer i halal) asi jeden a půl milionu kusů ovcí a asi devadesát tisíc kusů skotu. Nikoho jistě nepřekvapí, že jedním z největších producentů košer hovězího masa se v nedávné minulosti staly jihoamerické státy jako Brazílie, Uruguay a Argentina.11 Značku košer na potravinách nevyhledávají jenom židovské rodiny, ale v řadě vyspělých zemí se stala synonymem pro „čistotu a zdraví potravin“ i pro nežidovskou populaci. Západoevropské mravní kodexy pro blaho zvířat přitom uznávají a veterinární standardy povolují pouze porážení zvířat po předchozím omráčení. Západní společnost se na porážení bez omráčení obecně dívá jako na barbarské a podobně nelichotivý pohled musí mít patrně muslimové i Židé na maso v běžných západoevropských pultech. Maso získané podle „západoevropských mravních kodexů“ je pro ně nedostatečně vykrvené, a tudíž nečisté. Není v našem zájmu polemizovat, kdo má pravdu. Tu přece nikdo nechce ani nepotřebuje hledat – každá komunita ji už přece po tisíce let má.

Poznámky

1 Některé studie současných antropologů přinášejí tvrzení, že stavba lidského chrupu odpovídá výhradně pojídání rostlinné stravy.

2 Tóra je učení obsažené v Pěti knihách Mojžíšových.

3 ABRAMSON, Samuel – DOLEŽAL, Oldřich: Current questions about humaneness of a ritual slaughter – Shechita. In: Animal protection and welfare. Brno, Veterinární a farmaceutická univerzita Brno 2002, s. 5–9.

4 SHORE, Laurence: The scientific approach to resolving conflicts between veterinary science and shechita. In: Israel Journal of Veterinary Science, 54/1999, s. 18–22.

5 ABRAMSON, Samuel – DOLEŽAL, Oldřich: Comparison of „kosher“and „hallal“ slaughtering methods from the viewpoint of animal protection and welfare. Brno, Veterinární a farmaceutická univerzita Brno 2004, s. 8–10.

6 LEVINGER, Israel M.: Shechita in the light of the year 2000. In: Critical review of the scientific aspects of method of slaughter and shechita. Jerusalem, Maskil L’ David 1995.

7 DUKES, H. H.: A Study of Blood Pressure and Blood Flow in The Vertebral Arteries of Ruminants. In: Report to the Humane Slaughter Advisory Committee, Ithaca University, US Department of Agriculture 1958.

8 Mišna, ústně tradovaný židovský zákoník sepsaný po zboření II. Jeruzalémského chrámu do 6 samostatných kodexů. Talmud je její komentář.

9 DOUSEK, Jiří – MALENA , Milan: Welfare jatečných zvířat. In: Maso, 2008, 19, s. 2–6.

10 ABRAMSON, Samuel M. – STEINHAU SER, Ladislav: Šechita stále aktuální. In: Maso, 2011, 3, s. 34–36.

11 STEINHAUSER, Ladislav: Maso středem/střetem zájmu. Brno, SEVN Brno 2006.

12 ABRAMSON, Samuel M.: Šechita jako metoda porážek zvířat v Izraeli. Nepublikovaná diplomová práce. Česká zemědělská universita v Praze 1993.

 

ֹ

 

 

 

 

Autor: MFS
Štítky

Napsat komentář