Twitter Facebook Youtube Subscribe
Domů » Zpravodajství » Zahraniční » Kdo se ve skutečnosti dohodl a nejenom o Kurdistánu?

Kdo se ve skutečnosti dohodl a nejenom o Kurdistánu?

Události v Sýrii se nejvíc podobají politické centrifuze. Příměří v Sýrii, které má dát v praxi situaci do rukou prezidentu Putinovi na úkor veškeré opozice, nyní již i Kurdů, prezident Obama naprosto odmítal především z důvodu, že tento krok odpovídá politice kandidáta na prezidenta USA Trumpha a odporuje postoji jeho protikandidátky paní Clintonové. Týden po zásadním odmítnutí příměří bylo toto příměří přesně podle ruského scénáře dohodnuto mezi ministry zahraničí Ruska a USA, pro umenšení politického tsunami nebyly aspoň zveřejněny podrobnosti. Po dohodě mezi Ruskem a Tureckem se tak opozice, především ta kurdská, dostává do těžké pozice. Vlastní dohoda mezi velmocemi, stejně bojujícími stranami nedodržovaná. je bezpředmětná, je to pouze zastírací, ustupující manévr poté, co Obama zjistil, že jeho ruský protějšek není ochoten přistoupit na jakýkoliv kompromis, jelikož ví, že nyní se iniciativa dostala do jeho rukou, zatímco Američané. obzvlášť poté, co je po manévrování mezi Kurdy a Turky Kurdové považují za nespolehlivé, a Turecko se nevrátilo do starých spojeneckých kolejí, jinými slovy manévrováním mezi oběma stranami ztratily USA jak Turecko tak Kurdy. V této situaci by musel prezident přijmout zásadní rozhodnutí, které by bylo přiznáním, že dosavadní politika byla katastrofální chybou, a tak prezident Obama přijímá variantu co nejtiššího vyklizení pole, nebude-li k něčemu jinému přinucen Pentagonem.

Co je tedy důležité není dohoda USA – Rusko o příměří, ale dohoda Ruska s jeho novým spojencem Tureckem, uzavřená na tomtéž summitu G 20. Tato dohoda de facto rozšiřuje turecké území ne o nějaký nárazníkový koridor, o kterém byli ochotni jednat Američané, ale o celých 4000 kilometrů čtverečních. Na tomto území může Turecko operovat i působit, a v tomto prostoru přestanou působit ruské síly a přenechají celou oblast Turecku. I když se jedná o dohodu o vojenských operacích, pro tureckého prezidenta Erdogana to znamená první krůček k tolik kýženému rozšíření území v cestě za osmanskou říší. Turecko výměnou za tato území obsahující města Džarábuus, Manbídž (nedávno osvobozený kurdskou a syrskou osvobozeneckou armádou), El Báb, Azaz a Kilís, přestane podporovat v Sýrii všechny opoziční bojové skupiny. Většina z nich jsou skupiny podporované USA nebo Saudií včetně bojovníků u Chálebu, tento krok znovu otevírá otázku o důvěryhodnosti Turecka v NATO. Zrovna tak, jak se oponenti režimu dle zázračně připravených seznamů stali přes noc povstalci, tak se bojovníci od islamistů po demokraty podporovaní donedávna Tureckem, stali taktéž „teroristy podporovanými Saudií“. Na základě domluvy s Putinem a skutečnosti, že ustane podpora povstalcům, s tureckou invazí souhlasil i syrský diktátor Asad, který ji zprvu ostře odsoudil, a nyní se jeho odpor stává pouze takticky verbálním.

Této situace se snaží využít všichni k zostření bojů a úspěchů, a především považují za irelevatní Jiroel, a proto napříč všem slibům z ruské strany o tom, že nikdy nebude vyzbrojováno teroristické hnutí Chizbala, a že nikdy nebudou jeho jednotky ani íránské milice poblíž hranic Jisroele, jsou zrovna jako další ujištění postupně porušovány. Tato situace se projevuje ve všech táborech. Ostřelování Jisroele pochází jak od Asadovy armády, tak od jednotek Džahabat Fatach al Sám, známé pod dřívějším jménem A Nůsra, tedy syrské El kajdy. Vztahy s A Nůsrou byli vypjaté především díky jejímu obkličování drúzských vesnic u Golanských výšin, což též byla vlastně výzva Jisroeli na zapojení se do konfliktu na pomoc Drúzů. Skupiny této odnože El Kajdy nyní u Kunetry, města na syrské straně Golanských výšin, usilují o teritoriální spojení svých dvou skupin v oblasti. V tom jim ale brání pozice Asadovy armády na kopci Al Achmar, který se nalézá asi pět kilometrů od hranic s Jisroelem. Dobytím tohoto kopce by došlo nejenom k jejich spojení, ale ovládli by i hlavní silnici z jižní Sýrie do Damašku, a též by se de facto stali pány nad Kunejtrou. Během neúspěšného útoku byla řada raněných, kteří byli paradoxně z humanitárních důvodů převezeni k ošetření právě do Jisroele.

Nyní přichází na řadu odpověď premiéra Netanjáhua, jehož politika nevměšování taktéž zkrachovala. Jeho počáteční úspěšné balancování mezi ruskými a americkými návrhy taktéž narazilo na realitu, kdy prezident Putin chce ukázat, že i zde je dominantním pánem situace a diktovat řešení palestinského konfliktu. V tomto rámci je zapotřebí vidět i jeho chystanou schůzku s představitelem palestinské autonomie Abů Mázínem v Moskvě, kdy samotný Abů Mázin nemá odvahu jít v Erdoganových stopách, opustit USA a připojit se k ruskému bloku, alespoň dokud nebude jasnějí po amerických volbách.

Autor: Jicchak Seifert
Štítky

Napsat komentář